Jak dlouho trvá transformace?

Jak dlouho trvá transformace?

V noci jsem se probudila, abych sepsala příběh, o kterém jsem zprvu nevěřila, že ho budu někdy někomu veřejně vyprávět. Věděla jsem, že neusnu, dokud nebude napsaný. A teď Vám tady přináším niternou zpověď a cestu transformace jinak, skrz bytost, která nám dává život.

Tento příběh není pro každého. Nebudu ho komunikovat žádným jiným kanálem. Pokud si Vás zavolal, tak se začtěte do příběhu jedné ženy, do příběhu životní cesty a osobní transformace. Původně jsem chtěla psát článek tom, jak dlouho trvá transformace. I na to odpovím, ale až později…

Ve čtvrtek jsem prožila neuvěřitelně silný Breathwork, který mi opět přeskládal mnohé a posunul mě dále. Byl to prožitek, který v sobě nesl velkou bolest, emoce, přijetí i pochopení našich transformačních cest. 

Bytost, která nám dává život, je tak zásadní pro naši celoživotní cestu. Z pohledu vývojového traumatu je absence mámy, její pozornosti, doteku, nebo jen vůně, něco, co se celoživotně propíše do našeho života. Každý máme své bolístky a já cítím, že není potřeba se k nim vracet, stavět se do role oběti a vířit to, co bylo. Nespokojenost našich životů tví v tom, že jsme stále myšlenkami v minulosti, nebo budoucnosti. Neumíme být tady a teď, v sobě. Neumíme vnímat to, co teď cítíme a co nám naše tělo říká. 

Když se mě někdo zeptá, jaký byl můj příběh a proč jsem odešla do Anglie, moje odpověď je jednoduchá – šla jsem za štěstím. Nebyla jsem šťastná a to štěstí hledala venku. Venku jsem ho pochopitelně nenašla. Nezáleží na tom, na jakém místě planety jsme. Štěstí je niterná věc, kterou nikde kolem nenajdeme.

Ta delší odpověď by byla, že jsem potřebovala být daleko od mámy. Tolik mě zranila, tolik mi ublížila. Prošla jsem všemi fázemi – lítostí, zoufalstvím, vztekem, nenávistí a znovu láskou. Tolikrát jsem odpouštěla a tolikrát si myslela, že mám vyřešeno. Bylo to ego, které mluvilo… Teď vím, že i ona v dětství prošla velkým ublížením, nepřítomností rodičů v prvních dvou letech života, obtěžováním otčíma… A tak mi předala, co bylo v jejích silách. Jako většina našich rodičů, lépe to neuměla. Nikdo ji to také nenaučil.

Při jednom z Breathworků před lety jsem prošla svým zrozením. Zažívala jsem můj příchod na svět z pohledu mé mámy. Poznala jsem její strach, zoufalost i smutek, že je na to sama, že tam není nikdo, kdo by ji chytil za ruku. Navnímala jsem její rozhodnutí, které si vzala do života: “Všechno musím zvládnout sama”. Tohle rozhodnutí a vzorec jsem si v prvních okamžicích života převzala také a žila ho velmi dlouho a intenzivně.  

Dalším životně zásadním prožitkem pro mě byla ceremonie pár měsíců zpátky. Čelila jsem svému strachu, že to nezvládnu. Potřebovala jsem náruč mámy. Nikdy mě moc nechovala, neutěšovala a já v tu chvíli tak moc cítila, že ji potřebuji. V ceremonii za mnou přišla.  “Nikdy tu pro mě nejsi… “, řekla jsem jí.  “Jsem tu pro Tebe, ale jinak, než chceš Ty…“

Aha!!! Já jsem prostě vždy chtěla moji cestu a nikdy jsem se nepodívala na to, co si přeje máma. Najednou jsem ji viděla jako anděla. Vždycky byla tím andělem. I když jsem to neviděla. Vzala na sebe všechnu bolest světa a přitom se za poslední roky tak proměnila. Tolik pokory a klidu, který v sobě našla. Možná by někdo řekl odevzdanost, možná by někdo kritizoval, že to v životě nezvládla, ale všichni máme své chyby a já se rozhodla v ní vidět srdce, které má obrovské. Je pro mě andělem, který mě chrání a podporuje energeticky, jinak než jsem chtěla, ale to už teď pouštím a více se ukotvuji v tom, že každý máme svůj způsob vyjádření.

Před pár dny jsem prošla hlubokou Breathwork cestou. Zprvu se zdálo, že se toho tolik neděje. A jak říkám, že když se nic neděje, tak se děje hodně… Najednou se objevil obraz. Držím svoji mámu ve své náruči a ona odchází. Už navždy v tomto životě. Podařilo se mu to, zlomil jí. Její partner, který už zničil životy několika ženám, zlomil i moji mámu. Cítila jsem, že se tříštím na tisíce kousků a nevím, jak dlouho bude trvat, než se opět složím dohromady. Jestli vůbec.

Slzy stékaly po tváři, pouštěla jsem emoce tak, jak už dlouhé roky ne. Nebyla v nich bolest. Mísilo se v nich prázdno s přijetím a klidem, tím, který moje máma měla v sobě. Pochopila jsem transformaci, která trvá opravdu celý život. Nejsou zde zkratky. Musí se prožít. Je to nekonečný příběh, alespoň pro tento život. Chvíli je nádherný, chvíli smutný, chvíli o hledání a nakonec o naplnění. 

Pochopila jsem, že to není jen osud, který tady žijeme, ale především volba. Někteří lidé přichází na tento svět a prožívají velkou bolest, trauma, nebo třeba odejdou jinak a mnohem dříve, než bychom si my nebo oni sami přáli. Berou na sebe tíhu světa právě proto, aby jiní toto nemuseli prožívat. Pro nás je to ale také cesta a velké učení. Tihle naši andělé si svoji cestu vybrali a jsou s tím smířeni. Možná na vědomé úrovni neví o svém poslání a rozhodnutí, které udělali, než sem přišli, ale někde v hloubi duše to vědí…

Pro sebe jsem si zvolila, že mám vždy volbu, jaký je můj život. Moje transformace je v lehkosti a bez velké bolesti. Teď jsem přijala také to, že někteří lidé si zvolí transformaci těžkou cestou. Léčí sebe, svoji duši a i nás ostatní. Jsou našimi anděli. A já jim za to děkuji.

Možná by se zdálo, že potřebuji soucit, nebo povzbuzení, ale není tomu tak. Cítím teď velký klid. Máma tady stále je jak na fyzické úrovni, tak i na úrovních dalších. Vnímám její podporující a láskyplnou energii v jejím podání :). A až se naše cesty jednou rozejdou v této fyzické rovině, vím, že se potkáme jinde. Jako silné bytosti plné světla, kde nebude třeba ohlížet se zpátky…