Indie, milovat nebo nenávidět?

Indie, milovat nebo nenávidět?

Říká se, že Indii člověk buď miluje, nebo nenávidí. Také se říká, že Indie je pestrá, plná vůní, barev, chutí a také přesného opaku všeho, co jsem zmínila. Tolikrát jsem slyšela o kulturním šoku, který tady každý zažije a stejně jsem si nepřipouštěla, že mně se může něco takového stát. Indie mě fakt nepřekvapí…. A nebo ano?

Překvapila a ne mile. Pár dní před odletem jsem se podívala na video o tom, jaké chyby dělají cestovatelé v Indii. Ještě jsem tam ani nedoletěla a už jsem jich měla pár na seznamu 🤣.

Jak jsme se nechaly nachytat hned po příletu!

Přiletěly jsme do Dillí. S nadějí, že metro je rychlejší než taxi přes půlku města, jsme se vydaly směr hotel. Nestihly jsme navazující vlak, který nás měl dovézt do požadované části města. Naštěstí jsou Indové velmi nápomocní. Takže se nás na nádraží někdo ochotně ujal a dovedl nás k tuktuku, který nás dovezl k hotelu.

Cestovatelských historek z Indie jsem slyšela dost a přesto jsme do tuktuku nasedly… Křečovitě jsem držela telefon a kontrolovala trasu. Po několika minutách řidič odbočil a jel opačným směrem…

Po chvilce zastavil u někoho v uniformě. Uniformovaný muž vysvětloval, že do oblasti, kde je náš hotel nemůžeme jet, že tam jsou stávky a není to bezpečné. Navíc prý musíme mít zvláštní povolení, kam nás samozřejmě řidič velmi ochotně odveze, protože nám přeci chce pomoci. A už jsme doma!

Triky, jak dostat peníze z turistů, jsou v Indii velmi originální. Chtělo to trochu křiku a důraznosti, aby nám řidič o něco později zastavil na rušné třídě a my mohly taxíkem odjet do hotelu.

To bylo první přivítání Indie. Druhé následovalo hned v hotelu. Název hotelu nesl podtitulek „moderní“. No, bylo to cokoliv, jenom ne moderní (nejhorší ubytování v mém životě). Do třetice ranní cesta na vlakové nádraží byla cestou hrůzy. Ještě za tmy jsme šly asi 10 minut skoro slumem než jsme se dostaly na nádraží, kde byl chaos, spousta lidí, hluku…

Po probdělé noci jsme se tedy vydaly vlakem do města Haridvár, hinduistického svatého města a poutního místa na břehu řeky Gangy. Jeho název znamená „Brána Boží“, která je vstupem na himálajskou poutní cestu Char Dham, která je zahájena posvátnou koupelí v Ganze.

Kdo slyšel o tom, že se v Ganze lidi koupou, perou prádlo, pálí mrtvoly, tak slyšel správně. Ale podotýkám, že jsem nikdy v životě neviděla tak čistou a průzračnou vodu.

Posvátná Ganga, posvátná místa, posvátné krávy…

Haridvár je považován za jedno ze sedmi hinduistických svatých měst. Je velmi navštěvovaným místem, ale ne turisty. Byly jsme asi jediné bělošky, a ještě k tomu blondýny, ve městě. Každý se s námi chtěl fotit. Připadala jsem si jak celebrita a ochotně se fotila s místními. Jenomže moje ochota udělat někomu radost se občas zvrtla v hodinové focení. Nejdřív se vyfotíš s celou rodinou, pak jenom s dětmi, potom s manželkou, s manželem, jo a ještě s babičkou a druhé babičce máváš do telefonu, protože té by to asi bylo líto, že Vás neviděla. A jak se vyfotíš s jednou rodinou, hned se tvoří fronta dalších rodin, které chtějí tento nezapomenutelný zážitek prožít také.

Protiklady jsou všude kolem nás. Vůně jídla se mísí se znečištěným ovzduším, děti a staré ženy nás tahají za rukáv a prosí o peníze na jídlo. Všude kolem je špína, ale Ganga, která plyne středem města, je zcela průzračná. Uprostřed chaosu jsou nádherné krávy, které šíří svoji zenovou energii a nenechají se ničím rozhodit, klidně si lehnou uprostřed silnice a nechají, ať se svět děje kolem nich.

Vystrašené z prvních dní, jsme se na hotelu daly do řeči s Indem, který žije trvale na Novém Zélandu. Protáhl nás městem, vzal nás na nejlepší jídla ve městě, zařídil pro nás indickou sim kartu (pokud ji nekoupíte na letišti, tak už později nemáte šanci a turistům ji prostě mimo letiště neprodají) a poradil nám další místa v Indii, která navštívit.

Hlavní město jógy

Další zastávkou byla jógová mekka – Rishikesh. Toto místo je hlavním městem jógy. Jóga je tu na každém rohu. Lektorský výcvik je možné začít kdykoliv a na spoustě míst se konají lekce jógy několikrát denně. Těšila jsem se na jógu a pobyt v ashrámu. Nic z toho se ale nekonalo. Víte o tom, jak všichni zažijí během návštěvy Indie střevní potíže? No, tak já měla několik dní střevní jógu. Naštěstí místní lékárny jsou na turisty vybavené, dostala jsem zásobičku léků, které důkladné čištění zastavily. Dokonce na několik dní…

Kdo si pod slovem ashrám představoval nádherné zenové místo s krásnými zahradami a božským klidem, tak se může probrat z romantických představ. Ashrámy velmi často vypadají jak staré, nevzhledné, obrovské školní budovy. Božský klid je skoro nemožný, pokud je ashrám ve městě, nebo poblíž hlavní silnice. I když za branami ashrámu na člověka dýchne jistý klid, jakoby se vytvořila bublina, která odpojí okolní svět a člověk se může ponořit do jógové nebo meditační praxe. Nicméně po návštěvě jednoho z ashrámů se mé dobrodružné já domluvilo s mým pohodlným já, že zůstáváme v hotelu. Pobyt v ashrámu si nechám na příště.

Možná se zdá, že se výlet do Indie příliš nevydařil. Přemýšlela jsem, zda se to zlomí. Neměla jsem očekávání a ani se nesnažila nic měnit. Zjistila jsem, že jsem mnohem víc v přítomném okamžiku. Prostě jsem a přijímám to, co přichází.

V Rishikeshi se každé ráno při svítání a večer při západu Slunce koná tzv. Aarti. Je to starodávný rituál, při kterém se zapalují olejové lampy, očišťuje se ohněm to co už nepotřebujeme a po vodě se posílají květiny se svíčkou. Během rituálu se také zpívá, modlí, očišťuje a pouští.

Tohoto rituálu jsme se účastnily už v Haridváru, ale tohle bylo jiné kouzlo. Komornější setkání, které je pořádáno místním ashrámem pro své studenty i veřejnost. Ceremonii vedla žena, která podle vzhledu rozhodně nevypadala jako Indka. Jmenuje se Sadhvi Bhagawati Saraswati a je to Američanka, která před mnoha lety přišla do Indie jako postgraduální studentka a už nikdy neodešla. Když se rozezněl její hlas, věděla jsem, že k nám promlouvá Božství. Její andělský hlas mi učaroval.

Sadhvi mluvila o své oblíbené mantře “Engage yourself in karma, under the shade of dharma, with an awareness of Brahma.” – Zapoj se do karmy, ve stínu dharmy, s vědomím Brahmy. Zapojit se do karmy znamená být v přítomnosti a jednat vědomě. Ve stínu dharmy znamená žít v pravdě, laskavosti, být na cestě ke svému pravému já. Brahma – ve všem je Bůh, cokoliv se děje, to kým jsme a kdo jsme, vše je božím dílem.

Energie během ceremonie byla tak silná a emotivní, že v tu chvíli se to stalo… začínám mít Indii ráda. Cítila jsem takový klid. Cítila jsem, že tam mám být, že tady jsem správně.

Po Aarti Sadhvi pozvala všechny na Satsang do přilehlého ashrámu Parmarth Niketan. Satsang je výraz ze Sanskrtu a znamená spojení s pravdou a moudrostí. Toto setkání je uspořádáno pod vedením osoby, která je považována za osvícenou nebo probuzenou. Odpovídá se na otázky z běžného života, ale i velmi hluboké dotazy, které se týkají smyslu života. Emoce byly všude kolem. Tolik lásky, odpuštění, pochopení, které bylo cítíi napříč publikem. Úsměvy střídaly slzy dojetí, bylo to nádherné a hluboké setkání.

Právě tady jsem zažila, jak mi Indie otevřela srdce. Cítila jsem slzy v očích, velké dojetí, lásku, jednotu. Už jsem věděla, že tady nejsem naposledy… A ŽE MILUJI INDII!

Pokud jste se ještě nikdy neúčastnili Satsangu, tak vřele doporučuji. Může Vám to změnit život a nemusíte kvůli tomu do Indie. Satsangy se konají po celém světě, nebo je možné je shlédnout online. Já jsem se zamilovala do učení Sadhvi. Její Satsangy je možné shlédnout na YouTube.

Miluji Indii!!!

Potkávaly jsme úžasné lidi. Třeba židovku z Austrálie. Poprvé jsme ji potkaly u bankomatu, kde jsme se neúspěšně snažily vybrat peníze (buď bankomat nepřijímá zahraniční karty, nebo došly peníze, nebo Vám musí ostraha bankomatu prozradit trik – a to zmáčknout místo běžného účtu spořící a můžete zvesela vybírat). Ve spletitých uličkách jsme Australanku o něco později potkaly znovu. Ptala se nás, zda se nám podařilo vybrat peníze, zda nepotřebujeme nějakou hotovost. Naprosto vážně nám nabízela peníze, protože v tu chvíli jsme ještě trik s bankomatem neznaly. Po chvilce povídání jsem se zeptala na její jméno. Když řekla Esther, začala jsem se smát a pozvala ji na kafe.

Vyprávěla nám svůj příběh. Vdala se jako mladičká. Sňatek domluvila rodina a začal příběh nešťastného manželství, kde jako žena neměla žádná práva ani respekt. Po několika letech se Esther rozhodla odejít. Neměla nic, neměla peníze, bydlení, přátele. Odchodem z manželství začínala od úplného dna. Její manžel byl gambler, takže ještě doteď splácí dluhy, které napáchal. Jako jedna z mála židovských žen má štěstí, že nepřišla o své 4 děti.

Touha po svobodě byla natolik silná, že Esther vybudovala úspěšné podnikaní a je privátní kuchařkou. Začala cestovat po světě, aby sama poznala nejen historii, ale hlavně to, že všude jsou dobří lidé. Esther píše knihu a já jsem nesmírně šťastná, že jsem mohla potkat tak nádhernou bytost, jakou ona je. Její příběh mi připomněl sérii Unorthodox, kterou jsem sledovala na Netflixu před nějakou dobou. Doporučuji.

O krásná setkání nebyla nouze. Každou chvíli jsem děkovala Vesmíru za to, jaké nádherné chvíle a lidi nám posílá. Všechno se skládalo jako skládačka. Koukala jsem na náš cestovní itinerář a věděla jsem, že ho můžu úplně pustit, že prostě půjdeme s tím, co bude přicházet.

Na čaj k Dalajlámovi

Několikrát jsme zaslechly slovo Himachal. Volal si nás… Po několika dnech bylo opravdu města už dost. Řidiči leží permanentně na klaksonu, všude spousta lidí, vjemů… Potřebovala jsem přírodu a klid. Vyslechly jsme volání a rozhodly se odjet do Dharamsaly – McLeod Ganj, do místa, kde žije Dalajláma. Vtipkovala jsem, že očekávám, že bude Dalajláma doma a bude mít čas na čaj…

O chvilku později jsme v kavárně potkaly dvě Němky, které bydlely u nás na hotelu. Také se chystaly do Dharamsaly. Super, alespoň máme další společnost na cesty. Němky odešly a já se dala do řeči s jednou mladou ženou, byla mi velmi povědomá. Později jsem si vzpomněla, že jsem ji potkala na letišti v Dillí vzdáleném 8 hodin autem a radila jí, jak se připojit na wifi. Svět je daleko menší, než si myslíme.

Žena se zeptala, jestli jedeme na učení Dalajlámy. Cože??? My jedeme do Dharamsaly a Dalajláma bude mít v té době učení pro veřejnost. To si samozřejmě nenecháme ujít!

Člověk míní, Vesmír mění. Zahodily jsme původní cestovní plány a odjely do oblasti Himachal, podhůří Himálají. Ubytovaly jsme se v městečku McLeod Ganj, kde je Hlavní tibetský chrám a kde žije Dalajláma. Krásné horské městečko, kde je čisto a příjemně, jsme si okamžitě zamilovaly.

Hned po příjezdu jsme si zařídily vstupenku na učení Dalajlámy. Toto učení se koná několikrát ročně pro veřejnost. Je to slavnostní událost, kdy Dalajláma vystoupí před tisíci účastníky a předává Buddhistické učení.

Už v 6 ráno jsme stály frontu na vstup do chrámu. Po hodině jsme se dostaly dovnitř. Seděly jsme s místními, mnichy a lidmi celého světa v dolní části chrámu. Dalajláma prošel středem chrámu, zdravil a mával všem okolo. Pak se usadil a po úvodním zpěvu mnichů začalo hodinové povídání Dalajlámy. Mluvil jednoduše a přitom hluboce. Sem tam zavtipkoval, což se bohužel ztrácelo v překladu, ale to vůbec nevadilo, protože energie mluvila za vše. Dalajláma rozmlouval v místním jazyce a překlad probíhal do 15 jazyků. Kdo chtěl, tak si mohl pořídit přenosné rádio a sluchátka a poslouchat učení v angličtině, nebo jiném jazyce.

Vidět samotného Dalajlámu byl nádherný a dojemný zážitek. Ve svých 88 letech stále předává svůj klid, moudrost a lásku. Mimochodem hrdelní zpěv mnichů zní chrámem denně a rozléhá se do přilehlých hor. Byl slyšet až na samém vrcholu hor, kam jsme také vyrazily.

Během učení někteří mniši rozlévali tibetský čaj (černý čaj s máslem a špetkou soli) a podávali sladkou rýži. Cítila jsem obyčejnost v tak neobyčejném okamžiku. Znovu jsem vnímala, co se mi ukazovalo napříč Indií, sounáležitost a jednotu. Všichni jsme si rovni. Nezáleží, kdo je odkud, kdo má jaké postavení, práci, nebo majetek. Všichni jsme jedno. Během učení jako by zjihlo srdce každého přítomného, otevřela se v něm laskavost a ohleduplnost. Tyhle pocity si všichni odnášeli.

Na skok do Pandžábu – Zlatý chrám, Amristar

Hory jsou chladné a tak jsme se po pár dnech zajely ohřát do vedlejšího Panždábu (jeden ze států Indie). Konkrétně jsme jely navštívit chrám Zlatý chrám Amristar. Další poutní a posvátné místo Indie. Jedno z nejsilnějších míst v zemi. Po několika hodinách autem cestou necestou s řidičem, který nám na každou otázku odpověděl yes, jsme se dostaly do nádherného města jako z pohádky (myslím tím jen okolí chrámu, zbytek zas tak pohádkový nebyl). Před palácem nás čekala indická klasika a to vyzout si boty a odevzdat je do úschovny. Tento palác navštíví denně přes 100 tis. lidí. Jak je Indie chaotická a neuspořádaná, tak v některých věcech mají velmi dobrý systém. Nemusíte se tedy bát, že by se Vaše boty nevrátily. Dostanete kolečko s číslem a výdej bot trvá asi 30 vteřin.

Když jsme prošly kontrolou, omytím nohou a vázáním šátku na hlavu, objevil se před námi nejkrásnější chrám, který jsem kdy viděla. Opravdu je celý ze zlata. Všude byly cedulky zákaz focení, i přesto nás opět čekal maraton focení s rodinami a dětmi. Ačkoliv jsme měly zakryté vlasy, tak jsme pozornosti neunikly.

Vydaly jsme se do fronty k chrámu. Opět mě překvapil velmi sofistikovaný a jednoduchý systém, jak regulovat frontu, která je na několik hodin. Můj postřeh v rozdílnosti kultur: nikdo si na nic nestěžoval. Ani na to, že je horko, že to trvá dlouho, že někdo předbíhá…

Výhodou dlouhého čekání je, že máte dost času povídat si s místními. Takže jsme probraly historii Indie, Pandžábu, ptaly se na kasty, proč nosí turbany na hlavě, jestli stále probíhají domluvené sňatky a mladí Indové nám ochotně odpovídali na všechno, co nás zajímalo.

Hodiny čekání se vyplatily. Atmosféra se nedá popsat. Někteří Indové plakali, jiní se usilovně modlili a meditovali v prostorách chrámu. Tohle byl prostor, kde bylo potřeba spočinout, prostě jen být a nechat sílu Zlatého chrámu, aby udělala své kouzlo.

Po čase stráveném v chrámu jsme se vydaly do místní komunitní jídelny. Jídlo je tu zdarma a jeho příprava je zajištěna dobrovolníky. Nakrmí tu denně 100 tis. lidí a opět systém je naprosto fantastický. Jedlo se na zemi, jídlo se roznášelo v kýblech. Tohle byl kulturní zážitek. Indové jí velmi rychle. Nevypadá to, že by spěchali u jídla, ale zatímco stovky lidí v hale dojedly, tak my ještě žvýkaly poslední sousta a personál nám zametal pod nosem. My se bavily tím, jak Indové stolují a Indové se bavili tím, jak my jíme.

Tuhle zkušenost včetně videa jsem sdílela na sítích. Velmi mě překvapily negativní reakce a komentáře typu: tam bych nikdy nejedla… Co nám dává právo hodnotit co je správné, co je normální, co je vhodné a co není? Viděla jsem perfektní systém jídelny, všechno bylo čisté, uklizené, viděla jsem jak probíhá příprava a ještě měla super kulturní zážitek. Takže za mě jíst na takových místech dá člověku více, než jíst v drahých restauracích.

Já si nejvíce pochutnávala na street food. Jídlo, které je čerstvě připraveno. V Indii často smažené jídlo s různými chutney a omáčkami. Samozřejmě nikdy nechybí masala tea. Paradoxně po takovém jídle mi bylo vždy dobře. A člověk vidí kulturu, vidí jak se jídlo připravuje. Na několika místech jsme se zeptali, zda nám můžou ukázat, jak se jídlo připravuje a opravdu ochotně krok za krokem ukazovali, jak uvařit omáčku, nebo udělat těstíčko na smažené papriky. Na těch jsme ujížděli na jihu Indie.

Země samotného Boha

Zážitků bylo tolik, že jsme se rozhodly poslední část naší cesty strávit na jihu v teple, v oblasti Kerala. Kerala je nádherná část Indie při pobřeží Arabského moře a představuje klidnou, panenskou a čistou tvář jinak mnohdy chaotické a hlučné země. Nazývá se „Zemí samotného Boha“. Je známá tzv. backwaters, což je rozsáhlá síť stojatých lagun, jezer, ústí a kanálů, přírodními rezervacemi, čajovými plantážemi, kořením a skvělou kuchyní. Také je domovem ayurvédy. Kerala je bohatší a kultivovanější oblast Indie. Je to jediný stát Indie, který je komunistický. Pravděpodobně to stírá rozdíly mezi bohatými a chudými a není tady vidět velká chudoba jako na severu Indie.

Po intenzivních týdnech na severu Indie byl jih velmi klidným a odpočinkovým místem. Byla jsem nadšená, když jsem viděla ananasová pole, stromy s pepřem a čajové plantáže.

Překvapilo mě, že dohodnuté sňatky jsou v Indii stále běžné. Místní Ind nám povídal, jak to funguje. Celá rodina se podílí na výběru (rodiče, prarodiče, sourozenci, tety, strýčkové…). Nevěsty se vybírají online, v novinách, nebo na doporučení. Rodina vybere přibližně 10 vhodných kandidátek. Z nichž tak vyberou 2-3 a pokud rodina případné nevěsty souhlasí, tak se začne domlouvat sňatek. Snoubenci se setkají jednou, pokud je vše v pořádku, tak následující 2 měsíce jsou spolu v kontaktu jen po telefonu a vidí se až na svatbě. Ano, pro nás je tohle naprosto nepochopitelné. I tak se snažím nesoudit a nehodnotit.

Co mi Indie dala?

Těch prožitků bylo tolik, že bych mohla vyprávět opravdu dlouho… Ale myslím, že Indie se musí opravdu zažít. Volala mě dlouho. Byl to pro mě několikaletý sen, vidět Taj Mahal. A víte co? Neviděla jsem ho a vůbec mi to nevadilo. Úplně jsem se odevzdala a nechala se vést tím, co přichází. Díky tomu jsem zažila, že mohu důvěřovat Vesmíru, cestě, životu, sobě. Ať si to každý nazve, jak chce. Člověk míní, Vesmír mění. A to je naprosto v pořádku.

Bez očekávání a bez souzení je dar, který mi Indie dala. Velmi často jsem v minulosti očekávala, plánovala a měla jasnou představu. To se tady rozplynulo. A pokud přeci jen vyskočil program souzení, hned vzápětí mi bylo ukázáno, že jsem vedle jak ta jedle, když něco, nebo někoho soudím, či škatulkuji.

Mám pocit, jako bych zvládla další zkoušku života. Indie mě tolik obohatila. Zároveň jsem si vědoma, že tohle byla jen její ochutnávka. Je tak obrovská a každý její kout je úplně jiný, jiní lidé, jiné zvyky, jiná krajina i jídlo a přesto, jak mi připomněl jeden člověk na konci pobytu, všichni jsme stejní.

Až Vám někdo bude říkat, že jste se zbláznili, že jedete do Indie, nedejte se. Až budete litovat, že jste se rozhodli jet, dejte Indii šanci. Nechte ji, aby Vám otevřela srdce tak, jak to jen Indie umí.